Podzim 1999. Někde se vyloupla myšlenka že je na čase opustit náš kontinent.
Neschůdnější a pro nás
nejpřijatelnější se jevila africká země Maroko. Sestava pět lidí a
jedna škoda 105, orel. Mě v tu dobu zrovna vyhodili ze
školy a tak mi nic nebránilo sebrat se s několika kámoši a vyrazit. Sestava zleva: Zdeněk Tesař /Puchi - tedy jako já/, Petr Macek
/Macíno/
, Milan Maleček /Malda/, Milan Bednář /Béééééďas - Mlaďas/, Petr Fišer /D.K. - klečící/
Sebrali jsme zase nějaký to jídlo, oblečení a karton gambrinusu Nacpali to všechno do auta a vyrazili.
Po původním plánu dorazit za čtyři dny až na Gibraltar bylo celkem brzo veta , to když se nám orel začal poněkud přehřívat pokud jsme ho hnali po
dálnici. Po ostatních silnicích to je přeci jen kapku pomalejší a na 3000 km je to již znát.
Ve Francii se situace stávala již téměř neúnosnou a tak jsme pomalu začínali přemýšlet jestli by se
s tím autem nemělo něco udělat.
Třeba zahodit. Zjistili jsme že nám teče voda kolem čerpadla a taky že termostat si spíná kdy chce. Čerpadlo jsme se tedy pokusili přitáhnout a
termostat
jsme vyndali. Pak jsme ještě narazili na nějakého Magicmana co nám nalil do vodního oběhu nějakou
kouzelnou vodičku a že se to prý třeba zlepší. Co se týče termostatu tak ten jsme opakovaně
vyndavali a zandavali několikrát takže jsme se
nakonec dostali s časem na tuto operaci pod deset minut.
Ve španělsku jsme si udělali více méně nedobrovolnou zastávku v Barceloně,
neb jsme chápali že s naším strojem tady nemáme co pohledávat. Tak dlouho jsme tvrdili že že nesmíme zajet do centra, ale musíme Barcu objet
po obchvatu, až jsme se projížděli kolem "Sagrady
Famílie"
Ať už za to mohla nedobrovolná návštěva Barcelony ,nebo toho měl orel plné zuby, poslední den ve Španělsku nám dával jasně najevo že do
Maroka nepojede ani náhodou a že jestli na něj budeme hodný doveze nás maximálně do Algercias
/španělský přístav vedle Gibraltaru/.
No asi jsme na něj hodný nebyli a ráno šestý den cesty, to prostě dál nešlo. Marbella asi 150 km před Algercias.
Dál se dostáváme autobusem a pak dál trajektem do Ceuty kde překračujeme hranice do Maroka.
Na trajektu přišel Malda
o čepičku a asi čtvrt hodiny z toho smutně koukal do moře, s nadějí že ji zahlídne a přemluví toho pilota co seděl
za kormidlem
ať se pro ní vrátí, ale nezahlídl jí a tak bude v maroku bez čepičky.Hranice do Maroka.
Nemá cenu popisovat, zkuste si na vlastní kůži, je to
zážitek.
Za hranici nás okamžitě odchytil nějaký taxikář a dovezl nás do Tetouanu, což je první větší město za hranicí. Náš původní plán ušetřit a spát někde
za městem vzal poměrně rychle za své ,potom co jsme viděli jak nás taxi dovezlo do centra. Při představě že pošlapeme s plnýma krysama /viz. batoh/
přes celý město někam do polí za něj, jsem raději obětovali pár korun /30 md= 105 kč
/ za celkem ucházející hotel, dokonce včetně sprchy. Asi tři propisky 500 peset nás stálo odehnání zlýho Azíze co nám chtěl dělat mermomocí průvodce.
Ráno vstáváme časně a snažíme se najít autobusák odkud bychom odjeli do Rabatu. Neptejte se ženskej /těch zahalených/, utíkají, jistější je přeptat se
policie, která se k cizincům chová velmi uctivě. Autobus jsme stihli taktak a až poté co jsme si konečně přetočili správně čas, což je v zimě v Maroku
stejně jak u nás, my počítali s letním časem který se liší o hodinu. Další upozornění: do
autobusu si vše skládat sami, lístky nedat z ruky ,platit
zavazadla pouze řidiči. Dejte si tu práci a zjistěte který to je ,vyplatí se to. Z pozemního tetouánského
nádraží vyjíždíme celkem na čas a míříme do
Rabatu.
Rabat - hlavní město
Autobus nás vyhazuje někde úplně v pr...., na mapce centra, kterou mám k dispozici, nenacházím nic povědomého a tak se zase ptáme.
Šlapeme asi pět kilaků až přicházíme k bráně Bab el Hadi /překládáme volně brána bab a hadů/, což je jeden ze vstupů do mediny /
historická část města/. Hned za ní je místí copy centrum /banda arabáčů s psacími stroji/ a dál už prostě začíná
spleť uliček se vším možným. Upřímně, zatím si spíš než v Maroku připadám jako na tržišti mezi Vietnamcema.
Koupili jsme si každej placku
zdejšího chleba, nafasovali paštiku
z expedičních zásob a propletli se uličkama k pobřeží atlantiku. Bylo celkem hnusně a tak to nic moc zážitek
nebyl. Pláž na níž jsme seděli vypadala
spíš jako smetiště a ke koupaní to moc nevypadalo. V celku nejhodnotnější památka v Rabatu je nedostavěná mešita Hassana II a s ní sousedící
mauzoleum Hassana V. Z mešity toho moc nezbylo věž, sloupy, snad
původní podlaha,a nějaký něco takovýho co připomínalo bazén
. Mauzoleum je poměrně nový protože v něm leží táta Muhamada , což je nynější král Maroka, vstup je zdarma ,fotit se vevnitř nesmí a tak máme fotky
jen na diácích z Beďasova pentaxe ,který měl jediný dostatečnou drzost /Beďas
ne ten pentax/. Vzápětí jsme ještě zhlídli střídání čestných straží, což je opravdu velká sranda. Přijde banda barevnejch chlápků jeden něco
zařve,stráž vezme pušku opřenou v koutě,
chvíli spolu kecaj, pak si pušku prohoděj a nová stráž se společně s puškou opře o sloup.
Po exkurzi sloupů jsme začali vyhledávat nějaký spoj k našemu dalšímu cíli.
Marákeš, nakonec padla volby na vlak. Nádraží je kousek, vlak jede v 23,30. Čekáme na nádraží asi šest hodin a hrajeme na karimatkách na zemi karty.
Tím budíme kapku podezření i u jinak celkem pohodově působících zřízenců nádraží,ale
nechávají nás na pokoji.
Marákesch - srdce Maroka
Do Marákesche přijíždíme brzo ráno za tmy a je pěkná kosa. Čekáme až otevře studentská ubytovna, ale je v celku drahá a tak se jdeme poptat po
ubytování přímo v centru,kde se dá sehnat ta 25 - 35 md na osobu. Volíme hotel Sahara a okupujeme pokoje 13 a 15.
Poté co jsme se zbavili krys jdeme na prohlídku centra. Na náměstí Jama el Fna /shromaždiště mrtvých/ je moře lidí,
nějaký kobry a prodávají výbornej
džus. Je strašný vedro. Lezeme teda do uliček kde je snesitelněji. Maldu a mě odchytil nějakej bakšišák, navlýkl nás do hábitu
a vnucoval nám ho ke koupi. Z původních 900 md nakonec klesli na 150 md, ale mi
ty hadry fakt nechtěli. Týpci ti nesli nějak nelibě
a nadávali nám do fuckboy ap.
Nedělali jsme si z toho nějak moc extra hlavu. Motáme se ještě chvíli po náměstí a v uličkách, ale nějak
z toho v tom cedru moc nemáme a tak to necháváme na večer. Marákeš vřele doporučuji v noci prolézt uličky,
nechat se zavřít v
nějakým odlehlým místě za bránou, ptát se místních kudy dál, večeře u stánku
na náměstí ap. Vrátili jsme se relativně pozdě a doufám že zíjtra ráno
vstaneme brzo musíme do půjčovny pro auto. S ním se chystáme projet
jih maroka. Po konzultaci velení výpravy jsme usoudili že je to rozumný kompromis mezi cenou, rychlostí, mobilností a pohodlím.
Ráno jsem o budíček neměl strach, probudil mě totiž nějakej arab co vyřvával
raní modlitby v okolních mešitách. Maci a
Fíša se vrátili
s autem fiat-sienna, poměrně slušná kára a jak jsme ji přesvědčili i velice prostorná.
Jih maroka - Todra, Erg-Chebbi ...
Do našeho fiata jsme natankovali super sanzplomb a mazali na jeden průsmyk v
horách a pak dal na JZ k atlantiku.
Macimu patří dík za to že nás nikde na serpentinách nezabil. K večeru, po docela dlouhý jízdě, přijíždíme do Agadiru a
okouníme u moře.
Trochu nás mate že tu všichni chodí v péřovkách, ale zima žádná není a člověk není u atlantiku každý den
a tak jdeme do plavek a mažem do vln, koukaj na nás sice jako na cvoky,
ale nám je to srdečně jedno. Na noc se ukládáme, jak doufáme, někde mimo civilizaci kus od silnice. Ráno
zjišťujeme, že nocujeme vedle vesnice
a okukuje nás místní omladina. Dnes jedeme zase směrem na východ, cestou máme město Qurzazate kde, jak máme zjištěno podle internetu, existuje
supermarket s pivem. Inu Češi. Jedeme dál na Tinerhir, kolem šesté hodiny večer míjíme odbočku na Georges de Todra,
kam máme namířeno a tak musíme Fíšův navigátorský výkon trochu korigovat. Spíme někde kousek od silnice, já nocuju v autě kde mě ráno vzbudí
nějakej
arab a huláká něco o tom, že to místo kde stojíme je jeho a chce zaplatit, pak
si zapisuje číslo auta a někam mizí. Kluci spali kus níž u řeky na "opuštěném místě"
vedle vesnice. Tam je kromě zvědavců celkem někdo nerušil. K ústí kaňonu Todra to je jen asi deset kilometrů. Kaňon Todra, soutěska 30 km dlouhá
se stěnami až 300m vysokými.
V kaňonu jsme strávili
celé dopoledne a pak jsme vyrazili na nejvzdálenější cíl naší akce, na Saharu na písečné duny Erg-Chebbi. Odbočujeme z hlavního tahu na Erfound
, míjíme nějaký gejzír /pak že na poušti není voda/, a přijíždíme do městečka Erfound ,kde se všechno točí kolem
zdejších dun. Odbočku k dunám nalézáme hned napoprvé a tak mažeme rovnou tam. Kousek za městečkem nás staví policajti a chvíli s náma konzultují
kam jedem, pak mě chvíli učí rozjíždět a pouští nás dál. Nalepil se na nás nějakej týpek co tvrdil, že k dunám bez něj netrefíme, ale s ním v pohodě
za chvíli jsme ho setřásli, což nebyl takovej problém, protože jel na kole. asi za deset km silnice končí a dál pokračuje jen "polňačka" a orientaci značí
kolíky, jedeme asi 15 km míjíme nějaké stavení kde se ptáme na cestu, radí nám držet si duny, které už jsou vidět, po levé straně, abychom nezabloudili
do alžíru. Za dalších pět km se stmívá a tak stavíme stany a hodláme tu přečkat noc.
Ráno máme trochu extempore s vařičem, nejdříve jsme potratili plotýnku a pak nám došel benzín, takže jsme posnídali namočené nudle ve vlažné vodě.
Se slovy z toho budeme určitě blejt, přejíždíme ten kus co nám chybí k dunám a jdeme se dát na písek Gambrinus.
Na dunách trávíme asi tři hodiny. Foťáky jsme omotali izolačkama, ale jinak se nám písek dostal úplně všude. Nyní nás čeká návrat auta v Marákeschi
, ale máme ještě jeden den k dobru a tak zajíždíme do Georges de Dades podívat se na kasby, což jsou zdejší stavby z hlíny. Georges du Dades jinak
též údolí tisíce kasb. Nocujeme někde u řečiště řeky, ale buhužel asi na dosti frekventované stezce, protože nás ráno budí mezci jdoucí do práce.
Další den fotíme kazby v údolí a pak ve městečku Tinerhir. Kousek za městem Fíša sponzuruje místí policii 200 marockými dirhamy. V podvečer
přejíždíme Atlas a vracíme se na sever maroka, další noc trávíme někde v sadu před Marakchesem. Zítra vracíme auto a chceme odjet autobusem
pod Jabal Toubkal.
Ráno v Marakeschi hledáme nádraží neboli Gare /po francouzky/, chvíli nám
to trvá a našli jsme místo toho jen nádhernou ženskou kvůli který málem
Maci urval podvozek u našeho fiata. Bohužel si s námi moc nepokecala, protože
ovládal pouze francouštinu a tak mi opravdu neumíme, aspoň teda mluvit. Následně
jsme to nádraží nějak našli, kluci šli vrátit auto a já čekal u batohů.
Kousek od nás se strhla celkem drsná rvačka, ale asi jsou tady na to zvyklí,
protože policajt co se motal kolem moc nezasahoval, asi nechtěl aby mu rozbili
ciferník. Původně jsme si chtěli najmout taxíka až do Imlili, což je
vesnice pod Toubkalem, autobus totiž jezdí jen do Asni, asi o 25 km blíž,
ale taxikář co jsme s ním smlouvali na nás zkusil fintu a až těsně před
odjezdem autobusu nám oznámil že nás vezme jen do Asni, takže na něj kašlem
a stíháme autobus. Fintu z batohama na nás už arabáči neuplatnili a tak se
jede na Atlas. Atlas - Jabal Toubkal
V autobusu se Fíša seznámil s nějakým maníkem, krafali spolu a nakonec nás
ten týpek pozval k sobě domů. Snažil se nám
vnutit jako průvodce, ale to jsme mu rozmluvili. Vyprovodil nás k odbočce
do Ilmlili, kde jsme chytili stopa nahoru do hor. Sice jen na korbě náklaďáku,
ale lepší než to šlapat pěšky. V Imlili jsme celkem bez obtíží našli
cestu dál do kopců směrem na Jabal Toubkal, minuli jsme ještě dvě
vesničky a pak už v podvečer začali stoupat k lyžařská chatě. První noc
jsme strávili kdesi pod kamenem na cestě vzhůru a druhý den dopoledne jsme
dorazili na chatu. Na výstup na Jabal to nevypadalo, protože v zimě to bez maček
asi nebude taková pohoda a navíc jsme už stejně ani neměli čas na to
stihnout to, zbytek dne jsem strávili vařeníma hraním karet. Sotva zašlo
slunce, udělala se strašná zima a tak lezeme do stanů a mažeme karty tam, zítra
se jdeme podívat do jižního sedla. Heslo dne: malomocná koruna, všemocný
dolar! Ráno jsme,ti co nezmrzli, posnídali a pak se vydali na tříhodinovou
procházku do sedla ve výšce 3750 m.n.m. Dolů jsme víceméně seběhli a po
zjištění že přišla výprava asi 20-ti japonských snowbordistů, zabalili
jsme stany a vydali se zpátky do údolí. Poslední noc nad údolím v nějakém
skoro sadu a pak už jen návrat do Illili, transport tranzitem /19 míst/ do Asni a taxík
do Marakesche.
Cascade de Ouzond, Fés
V Marakeschi jdeme zase do hotelu Sahara, večer děláme nákupy v medině a ráno, i společně s Maldou, který se nám včera ztratil, jdeme
znovu půjčit auto na cestu do Tangeru a na návštěvu našich zbývajících cílů: Fesu a Vodopádů.
Tentokrát jsme dostali fiata punto, menší ,ale vešli jsem se. Jedeme z
Maraksche na Izlil, nebo podle Baďase na Bzou /?/ a asi po 100km od Marakesche
jsou vodopady Ouzond, krása, vstupný se dá v pohodě obejít.
Dnešní noc trávíme někde u silnice a ráno dojíždíme ten kosek ,který nám zbývá do Fesu - starého královského města. Na druhý pokus nacházíme
medinu a po ní i nejznámější uličku ve Fesu - velké stoupání. Spleť uliček je zde větší a šílenější než jakou jsme zatím v maroku viděli, vcelku se
dívím že jsme se dostali ještě ven.
Poslední noc jsme strávili opět u atlantiku, jen koupat se šel pouze blázen Beďas. Zítra ráno vracíme auto u hotelu Solazur /asi 15 hvězdiček/
v Tangeru. Odtud si bereme taxíka do Ceuty a trajektem se opět vracíme na Evropský kontinent. Nikdo již čepičku neztratil a ten Heineken na baru
nebyl zase až tak moc špatnej.
